MÁME ŠANCI?

„Hubněte!“ Ten příkaz se na nás valí ze všech stran. „Anorexie útočí!“ dovídáme se hned poté. Nejsou to jen dospívající dívky, které hubnutí „přepískly“ a staly se z nich trosky. Problém trápí i ženy ve středním věku. A také muže. O boji proti nezdravému hubnutí, které je díky modelkám v kurzu, už se popsaly stohy papírů. Děje se něco i ve skutečnosti?

Francie, mekka módy, kde poruchami příjmu potravy trpí údajně až 40 tisíc lidí, převážně dívek a žen, přijala 15. dubna zákon proti nezdravému hubnutí. Dolní komora parlamentu odhlasovala, že potrestá každého, kdo bude propagovat hladovění, až dvěma roky ve vězení a pokutou v přepočtu přes půl milionu korun. Žádný jiný stát dosud k takovému opatření nesáhl. Zákon umožní trestat různé typy propagace – v módních magazínech, reklamním průmyslu i na internetu, zůstává ale zatím otázka, jak bude prosazován a vykládán. V redakcích francouzských módních časopisů zavládla panika: znamená to snad jejich konec?

„Souhlasím se zákonem, který trestá propagaci nezdravého hubnutí, otázka je, jak najít hranici mezi hladověním a mezi přirozenou hubeností, kterou si někdo na svět prostě přinesl. Osobně bych trestala ty, kteří modelky šikanují, protože nejsou hubené,“ říká přední česká módní návrhářka Jiřina Tauchmanová. Že zákon zahubí módní průmysl, to si nemyslí: „V globálu je to naprosto zanedbatelná věc a jistě si všichni zvyknou. Ty dívky a ženy, které mají několik kil navíc, pak konečně dostanou sebevědomí,“ dodává.

„Myslím, že propagace nezdravého hladovění, hubnutí, dokonce i zvracení k získání ideální postavy ve sdělovacích prostředcích i na internetu dosáhla takového stupně, že bylo nutné pokusit se tento vliv zmírnit nebo zastavit,“ říká docentka Hana Papežová, psychiatrička z Centra pro poruchy příjmu potravy Všeobecné fakultní nemocnice Praha. Přibližně před rokem oslovil její tým s podobným návrhem zákona jednoho z českých poslanců, materiály však zůstaly bez odezvy. „Běžná i odborná prevence poruch příjmu potravy měla zatím celosvětově poměrně malý dopad, u nás žádný,“ konstatuje.

KDO ZA TO MŮŽE?

Plány, jak zastavit propagování kultu extrémní štíhlosti, přitom byly velkolepé. Když před dvěma lety přímo na přehlídkovém molu v Montevideu ztratila vědomí uruguayská modelka Luisel Ramos, na její smrt okamžitě zareagovalo Španělsko, Itálie a Izrael a společně vyzvaly modelingové agentury, aby vyloučily z přehlídek v Madridu a v Miláně neútlejší modelky. Marketingoví experti tenkrát odhadovali, že castingem neprošla zhruba třetina zkušených dívek. Mezi nimi nechyběla ani modelka českého původu Hana Soukupová. Luisel Ramosov následovaly během pár měsíců další ženy: brazilská modelka Ana Carolina Reston, která při výšce 172 centimetrů vážila pouhých čtyřicet kilogramů a jedla jen jablka a rajčata, učitelka angličtiny a příležitostná novinářka Beatriz Cristina Baston, vysokoškolačka Carla Casalle a Eliana Ramos, sestra Luisel.

lnější tvary na módních molech podporovaly i dva nejrozšířenější butiky s oblečením na světě, Zara a Mango, které plánovaly nechat přibrat své umělohmotné figuríny ve výkladních skříních a rozhodly se, že nebudou prodávat oděvy menší než velikosti 38. „Nezaznamenala jsem, že by zmíněné značky neprodávaly oděvy menší než velikosti 38 a nevěřím tomu, že se tak stane. Dle mého názoru nemusí mít každý, kdo oblékne velikost 34 nebo 36, anorexii, takže pokud by tyto značky neprodávaly malé velikosti, přišly by tím o mnoho zákaznic. Myslím, že to byl marketingový tah, který se ale později ukázal jako nereálný,“ domnívá se Martina Kopřivová, modelka a autorka bestselleru Zpověď modelky, v němž popsala svůj boj s mentální anorexií. Patří mezi hrstku těch, kterým se ho podařilo vyhrát.

BMI MENŠÍ NEŽ 18? ANI SEM NECHOĎ!

V loňském roce vydala Americká akademie pro poruchy příjmu po

Vyrábím od velikosti 38, tudíž je ani neoslovuji,“ říká Jiřina Tauchmanová, která je přesvědčena, že velmi štíhlé tělo modelu zdaleka ne vždy sluší. Například na přehlídky spodního prádla jsou žádané modelky plnějších tvarů. Podprsenka by neměla žádný úspěch, pokud by ji dívka neměla čím vyplnit. Kdykoli se svět táže, kdo může za trend vychrtlosti objevující se na přehlídkových molech, který posléze následující statisíce dívek a žen po celém světě až onemocní anorexií či bulimií, odpovědnost házejí návrháři na agentury a agentury zase na návrháře. Do toho vstupují módní časopisy a objevují se tvrzení, že za anorexii a bulimii mohou vlastně rodiny nemocných. „Podílejí se na tom všichni. Reklamní průmysl, časopisy, doporučující hubnutí za každou cenu a ukazující štíhlé modelky včetně módních návrhářů a nejrůznějších soutěží královen krásy,“ myslí si docentka Hana Papežová.

„Příčiny jsou vždy komplexní, to znamená, že kult štíhlosti negativně ovlivní více dívky, které jsou se sebou nespokojené, mají sklony k perfekcionismu, nemají dobré rodinné zázemí anebo když celá rodina dává přednost ideálnímu vzhledu před ostatními hodnotami. Hrají zde roli i genetické vlivy,“ říká. Největší zákeřnost těchto nemocí je podle ní v tom, že dívky zprvu plní požadavek doby být co nejštíhlejší, proto si vlastně ani nemocné nepřipadají. Je to začarovaný kruh. Společnost propaguje mladé, štíhlé tělo. Reklama v časopisech ukazuje „krásně“ štíhlé modelky jako ideály krásy. Dívky se mu snaží přiblížit...

ŘEŠENÍ? VEŘEJNOST NEZAJÍMÁ!

Podle docentky Hany Papežové jsou anorexií a bulimií nejohroženější dívky mezi třináctým a čtrnáctým rokem. Martině Kopřivové bylo patnáct, když přišla do modelingové agentury, a tam jí sdělili, že by měla zhubnout. Nechtělo se jí, nepřipadala si tlustá. „Tlak z jejich strany byl ale tak veliký a podmíněný získáním zakázek, že jsem nakonec uposlechla,“ líčí Martina. Důležitou roli prý tenkrát sehrál její věk: „Dnes bych trvala na tom, že mě buď budou chtít takovou, jaká jsem, nebo pro ně pracovat nebudu. Pokud bych se i v dalších agenturách setkala s podobnou reakcí, pravděpodobně bych zvolila jinou profesi. V knize Zpověď modelky Martina přiznává, že se brzy dostala do začarovaného kruhu. Stačilo, aby pár lidí prohlásilo: „Jé, tobě to sluší“ a hubnutí ji začalo bavit.

Tříměsíční trýzeň jí dostala do semifinále soutěže Look of The Year. „V agentuře mi řekli, že vypadám báječně – a následující den jsem ze soutěže vypadla. Byl to pro mě šok,“ líčí. Při výšce 177 centimetrů vážila 46 kilogramů, a že je nemocná, absolutně netušila. Věděla to ovšem její máma, která si pro dceru po soutěži přijela a druhý den ji odvezla rovnou k dětské lékařce. Do nemocnice nakonec Martina nešla kvůli mamince, která si vzala dovolenou a starala se doma o to, aby Martina přibrala. Během půl roku se její váha stabilizovala, dnes váží 58 kilogramů. „Vždycky jsem ráda jedla a anorexii považuji s odstupem času za omyl způsobený mládím a nevyzrálostí. Nebojím se, že by se mi nemoc vrátila. Dostala jsem lekci jako hodně mladá a myslím, že byla natolik poučná, že si už nikdy v budoucnu nechci zahrávat se svým zdravím,“ říká.

V současnosti pracuje jako ředitelka modelingové agentury Ortiga Models a myslí si, že situace v módním průmyslu spěje k lepšímu: „Spíš než věřím, doufám, že se do módy vrátí zdravě vypadající krásné modelky. Myslím, že je to na dobré cestě, protože u nás v agentuře teď mají nejvíc práce vysoké modelky kolem dvaceti let s pěknou, nikoliv ovšem vychrtlou postavou,“ říká. Aby v touze po štíhlosti přestaly trpět a umírat ženy všech věkových kategorií, musí se podle ní změnit vnímání slova krása. Docentka Hana Papežová je s dívkami nemocnými anorexií či bulimií v každodenním kontaktu. Dva roky po sérii úmrtí několika brazilských modelek zaznamenala spíš kroky vedoucí ke zvýšení reklamy než ty, které by vedly ke snížení počtu dívek a žen trpících poruchami příjmu potravy. Jako bychom o tomto problému nechtěli slyšet!

„Když jsme loni na tiskové konferenci rozšířili prohlášení Americké akademie pro poruchy příjmu potravy, která doporučuje přístup k modelingu od hodnoty BMI 18,5 a věku šestnácti let, dokument nikoho nezajímal. Nezájem o tento problém nebo popírání jeho závažnosti podobně jako u dalších negativních jevů k nápravě nevede. Společnost by se měla zajímat o to, zda dospívajícím dívkám i chlapcům nabízí jiné pozitivní vzory a hodnoty, než rychle získat slávu a peníze v modelingu, a zda jsou u nás dostatečně podporovány dostupné a kvalitní preventivní programy,“ líčí odbornice.

Záměrně zdůrazňuje i slovo chlapci, vždyť podle světových studií je každý desátý pacient bojující s anorexií muž. Žádný z odborníků si netroufá odhadnout, kolik anorektiků u nás je, údajně jich ale přibývá. U mužů, stejně jako u žen, může za propuknutí nemoci touha po moderní štíhlosti spojená s nějakým duševním problémem. Riziko se zvyšuje třeba i tím, že jejich matky trpěly anorexií. Rozhodující pro léčbu je, když muži i ženy trpící anorexií mají proč žít, důvod, proč jíst a udržovat se v kondici. Jestli někoho takové znáte, pomáhejte mu ten důvod najít.

travy prohlášení k módnímu průmyslu, kde doporučuje, aby na přehlídková mola nesměly dívky, které mají takzvané BMI (Body Mass Index) pod 18,5 a je jim méně než šestnáct let. BMI je poměr váhy v kilogramech dělený výškou v metrech na druhou. Optimální váha je přitom podle některých odborníků při koeficientu 18,5, podle jiných při 20. Že modelingové agentury závazky neplní, je zřejmé z pohledu na módní mola. Ze světových modelek neplní podmínku 18 bodů BMI ani jedna. Třeba Naomi Cambell, považovaná za modelku s nejkrásnější nejplnější postavou má BMI 16,6, topmodelka Kate Moss dokonce 15,7! „Nevím teď přesně, jaká výška a váha odpovídá BMI 18, ale já osobně nemám anorektické modelky do čeho obléci.